Ze zápisků výběrce soutěžních filmů
15.4.
První film. Jižní Korea. Řidič náklaďáku nejezdí na benzin, ale na vlastní moč. Musí tedy pít. Hodně pít. Jinak se nikam nedostane. A že to je odkudkoli kamkoli sakra daleko! Během sledování filmu mám neustálé nutkání. Aby toho nebylo málo, vzápětí francouzský film o muži, co pije vodu jako o závod. Chlemtá z desítek pet-lahví čirou tekutinu. A pak? Pak ji zvrací. V následujícím snímku opět téma moč (chlapec vynáší nemohoucí babičce lavor) a pak argentinský film o chlapci, který se snaží vydržet co nejdéle pod vodou. Samá voda. Ani náhodou nepřihořívá.
Ze zápisků výběrce soutěžních filmů (duben-květen 2009)
15.4.
První film. Jižní Korea. Řidič náklaďáku nejezdí na benzin, ale na vlastní moč. Musí tedy pít. Hodně pít. Jinak se nikam nedostane. A že to je odkudkoli kamkoli sakra daleko! Během sledování filmu mám neustálé nutkání. Aby toho nebylo málo, vzápětí francouzský film o muži, co pije vodu jako o závod. Chlemtá z desítek pet-lahví čirou tekutinu. A pak? Pak ji zvrací. V následujícím snímku opět téma moč (chlapec vynáší nemohoucí babičce lavor) a pak argentinský film o chlapci, který se snaží vydržet co nejdéle pod vodou. Samá voda. Ani náhodou nepřihořívá.
18.4.
Proč jsou všude vnitřní monology ? Nebo šílené hlasy vypravěčů ? Proč mi, k sakru, musí někdo říkat Šel jsem na pivo…, když to, do hajzlu, vidím !? To už by bylo lepší, kdyby ty filmy namluvili na audiokazety. Vrcholem pak je opus, kde jediná postava v jediném prostředí odvypráví celý svůj příběh. Transkripce Braillovým písmem by byla určitě barvitější. Poměřitelný už byl snad jen audio-film, kde jsem se přes úpornou a opakovanou snahu nedobral ani nejmenšího tušení, co chce autor říci. Ani obrazem, ani textem a to rozsáhlým jak závěrečné titulky z Pána prstenů. V tomto smyslu naprosto dokonalé dílo.
22.4.
Uklizečky, všude uklizečky a služky. Staré, mladé, tlusté, štíhlé, všech ras a vyznání. Služebnictvo pokorné a tiché i ukřičené a drzé. Že by sociální cítění nastupující generace, která volá po zrušení novodobého otroctví, přežitku z časů buržoasie ? Nebo projekce vlastního pocitu z práce v reklamce ? Kdoví. Zvláštní úkaz.
26.4.
Velmi depresivní večer. Studenti mají rádi depresi. Vyhledávají depresi a hýčkají všechny její formy. Opájí se temnotou, smutkem, lebedí si v žalu, zmaru, pláči, zraněních, úmrtích, milují polomrtvé, zetlelé, oběšené, bezednou trudomyslnost, vymýšlejí ty nejnemožnější formy zkázy, smrti (především děti jsou populární), osobních i celosvětových apokalyps, obyčejných i rafinovaných sebevražd, potratů, zneužívaní nezletilých i stařenek, šťourání v nezhojených ranách. Za trochu (dobrého) humoru šel bych světa kraj! A po projekci těchto filmů i za platíčko Xanaxu, samozřejmě.
8.5.
Dnes konečně krásný a hlasitý, osvobozující smích. Rumunský. Dívka volá přes skype svému milému do zahraničí a poprvé použije web-kameru. Pustí hudbu, tančí, kroutí se před maličkým objektivem. Obtáčí šálu kolem věšáku a svůdně se zaklání. Ovšem věšák není věšák, ale skříň. A ta tíhu kyprého těla neudrží a zřítí se na dívku. Jen hudba a statický záběr na místnost s ležící skříní. Hahaha! Bravo!
(Ve výše uvedených fragmentech zápisků jsem se pokusil naznačit jisté formální i obsahové trendy z letošní kolekce zaslaných školních filmů. Byly v něm použity motivy z konkrétních titulů, za což se jejich autorům omlouvám. Na druhou stranu je šlechtí, že zůstaly nesmazatelně zapsány do mé paměti. A to není vzhledem k počtu zaslaných filmů málo. A rozhodně nebyly všechny špatné. Doufám, že vás o tom letošní Fresh přesvědčí.)
Jan Stehlík
