Pablo Lamar a smrt
O Pablu Lamarovi, autoru loňského vítězného snímku Fresh Film Festu (Ahendu nde Sapukai-Slyším tvůj křik), se diskutuje nejen v Latinské Americe, ale také třeba na festivalu v Cannes (sekce Týden mezinárodní kritiky). Přesněji – diskutuje se o jeho filmech. Lámou diváky na dvě ostré skupiny. Buď Lamarovy filmy přijmou a tuto skupinu čeká mimořádný filmový prožitek, nebo nepřijmou a pro ty jsou Lamarova díla prázdná a k nevydržení. Nejde ani tak o „pochopení“ nebo „nepochopení“, mluvíme o nejhlubších niterných prožitcích, jakémsi emocionálním nastavení.
Pablo Lamar
Absolventi argentinské filmové Universidad del Cine v Buenos Aires v posledních letech posbírali řadu filmových cen a nezřídka jejich díla spojuje velmi úsporný styl, minimalismus, který diváka nutí otevřít se a vymezit své pocity vůči autorově sdělení. Pablo Lamar je v tomto ohledu – dovolím si to tvrdit navzdory pouhým dvěma filmům, jež natočil – skutečným mistrem. Víc než jiní dokáže proměňovat nehybnost, oživovat zdánlivou mrtvolnost a doslova principálně nevycházet vstříc divákově pohodlnosti. Mozkové závity každého diváka – bez rozdílu na konečné hodnocení či názor – se tak staví do střehu a v napětí čekají. A vzápětí jsou vyzvány k činnosti. Takový je i Lamarův soutěžní film Noche Adentro-Noc zevnitř (mimochodem natočený na filmovou surovinu získanou zásluhou vítězství na Fresh Film Festu 2008). Ať už budete patřit k té či oné skupině diváků, jedno se Lamarovi upřít v žádném případě nedá. Na filmové scéně se objevil talent, jehož filmové vize jsou výjimečně osobité a svébytné. Lamar se opájí tajemstvím, které nevolá po odhalení, nevnucuje interpretaci. O to může být ale pro vnímavého diváka přitažlivější. Oba filmy spojuje téma smrti. Smrti poetické a smrti baladické. Občas se tvrdí, že teprve smrt dává životu smysl. Pro Pabla Lamara je bránou k sebepoznání a uměleckému vyjádření.
